S Petrou až vrchol Cristallino d´Ampezzo

Překonávat překážky a sami sebe, to máme my lidi v sobě prostě zakořeněné. Proto překonat třítisícovku rok po tom, co jsem začala nějak pravidelně chodit po horách, nebylo žádným překvapením. Jak to šlo a co všechno si vzít s sebou na překonávání horských vrcholů vám popíšu níže.

Je léto 2020 a koronavirová pandemie v České republice opět nabírá na otáčkách. Dřív než si sbalím kufr, zavírají se hranice mého milovaného Slovinska a na mém travel listu tedy zůstává jediná destinace – Itálie a majestátné Dolomity.

Můj výlet začíná již doma u počítače, jelikož toho chci stihnout, co nejvíc, a co nejefektivněji. Přesně naplánované trasy od vstávání až po místa na spaní, vše je zaneseno v plánu. Další věci se samozřejmě pak řeší operativně na místě, ne vše se totiž dá naplánovat, a trocha improvizace a adrenalinu nikdy neuškodí. Ale pro základní přehled ‚co kdy kde a s kým‘ je nutný nějaký plán, abych měla vše relativně pod kontrolou a nestresovala se po celodenním treku.

Nejočekávanějším milníkem výletu je výšlap na moji první třítisícovku.

Jelikož focení je mým velkým koníčkem, ale zároveň nejsem ten typ, který by se vydal po horách v airmaxech, potřebuji, aby moje vybavení splňovalo dvě základní podmínky, a to funkčnost a estetika. Cílem je vrchol Cristallino d´Ampezzo s 3 008 m.n.m. V 9:00 nasedám na lanovku, která mě vyveze k chatě Son Forcia. Od té musím dvě hodiny strmým suťoviskem pešky nahoru k chatě Rufio G. Lorenci. K té vedla historická lanovka, která ale v roce 2016 ukončila provoz. Cesta suťoviskem je velmi náročná, a proto základem jsou pořádné vysoké celokožené pohorky Asolo Fandango DUO GV, Jsou lehké, nepromokavé a mají minimum švů, takže nikde netlačí.

Cestu bych přirovnala k cestě do Mordoru, ale naboso jako hobiti bych vám to rozhodně nedoporučovala. Já udělala tu chybu, že jsem šla v nízkých pohorkách a pekelně jsem toho litovala.

 

Po dvou hodinách námahy se vyškrábu nahoru a to, co přijde, je neuvěřitelné. Jsem sice jen ve třech tisících, ale mám pocit, jako bych se mohla dotknout nebe. Jen tam stojím a kochám se výhledem na velikány Dolomit jako Marmolada, Sorapis, Monte Pelmo či hradba rakouských alp s čele s Gross Glocknerem. Nechávám horský vítr pohrávat si s mými vlasy a vdechuji ten nejčistší vzduch, který jsem kdy cítila.

Co na sebe kromě bot?

I kvůli bezpečnosti při menším pádu si oblékám legíny Kari Traa Nora. Jedu klasiku, takže černá barva nic nezkazí. K tomu jsem dostala na otestování moje první merino tričko s krátkým rukávem Kari Traa Humlesnurr. Vysoká prodyšnost a odolnost proti zápachu je dokonalá.

 

batohu pak mám připravenou mikinu a nepromokavou lehkou bundu, i když předpověď hlásí slunečno. Vždy je lepší být připravena, a to zvlášť na horách.

Lehkost materiálu je další věc, kterou v horách velmi oceníte, ať už se jedná o oblečení nebo o jídlo. Takže další součástí mé výbavy je sušené maso, které nejen dobře chutná, ale hlavně nasytí.

 

 

Po malém občerstvení se od chaty Rufio G. Lorenci vydávám na asi osmihodinovou Ivano Dibona, která vede přes vrcol Cristallino d´Ampezzo. To je ten zatím nejvyšší vrchol, který jsem kdy vylezla.

Výhled je naprosto fantastický, vždy žasnu nad tím, co příroda vytvořila a vše je v tu chvíli jedním slovem dokonalé.

 

Poté následuje několik hodin po hřebeni, kolem zbytků opevnění z 1. světové války, po horských lávkách a žebříkách. Po více než jedenácti hodinách opouštím horské výhledy a sestupuji dalším suťoviskem do údolí. Cestou opět lituji svých nízkých pohorek, které se mi boří do horského terénu.

Se západem slunce scházím k autu, kde rozkládám židličky, zapálím vařič a ohřívám vepřové s knedlíkem a se zelím od Adventure Menu. V tu chvíli to chutná jako menu z michelinské restaurace. K tomu se kochám zapadajícím sluncem, jehož poslední paprsky se odráží od vrcholu, ze kterého jsem se právě vrátila.

Více o cestách a dobrodružstvích Petry se dozvíš ZDE...

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.. Více informací zde.